Jak jsem se naučila nebrečet..

24. dubna 2016 v 14:20
Spousta lidí už mi někdy řekla, že mně nikdy neviděli brečet, není to tím že bych byla naprosto necitlivý monstrum, spíš tím, že jsem měla období, kdy jsem brečela pořád, ale ne před lidma, a když už, určitě ne před každým. Nerada ukazuju lidem co je pro mně citlivý, co mně zraní. Je jako být nahá, být duševně nahá před někým, kdo to pak může kdykoliv vytáhnout ve chvíli, kdy je to to poslední co vás dělí od toho spadnout někam, odkud není cesty zpět. No, a jednou jsem asi hold neodhadla, komu moje city patří, a komu ne. Pokud jste četli první článek, tak tohle byl ten osudovej klučila, kluk s kytarou a hudbou v srdci, něco co mně neskutečně přitahovalo. No, a já se ta snažila být někým kdo přitahuje jeho.. znáte to. Nadbíhala jsem mu jak jsem mohla až jednoho dne po měsících přátelství s flaškou v ruce u kámoše na grilovačce mně vzl za ruku a vytáhl ze zahrady ven. Srdce mi bušilo, hlavou mi lítala jedna myšlenka za druhou a on se zeptal,, jestli se nechci projít. No samozdřejmě že jsem chtěla, čekala jsem co z něj asi vypadne ale to co se stalo, nikdy nezapomenu,,, řekl mi, konečně mi řekl co se děje u nich doma, že táta odešel, máma s ním nemluví, no a že teď skončil sám, protože odešel z domu ,,, na mozek 15ti letý holky toho bylo moc, jedna myšlenka za druhou, jak mu můžu teď pomoct, no, nejspíš to ani nešlo. Viděl, že to na mně bylo asi moc protože jsme seděli v takovým tom trapným, a zárověň osvobozujícím tichu, ve kterým vznikají ty nejlepší vzpomínky. Zvedla jsem hlavu, koukal na mně, a oba jsme věděli co příjde. No líp řečeno, spíš on věděl, pro mně to bylo něco naprosto novýho, ale věřila jsem mu, věřila jsem mu natolik, že jsem neřekla ani slovo. Pokud se ptate, jestli jsme tehdy spolu spali, tak ne... to bude zas jinej příběh, ale i tak to pro mně bylo něco zásadního. Ptáte se proč bych kvůli tomuhle večeru měla brečet? Způsobila to jediná věta, jedinej rozhovor, kterým tenhle článek asi ukončím..

on: víš co je na tomhle vlastně nejhorší?
já: ne?...
on: že se tohle nikdo nesmí dozvědět.

Ale nebojte se, tohle není konec našeho příběhu, tenhle kluk se proplítal mým životem roky, a svým způsobem jsem si jistá, že i proplétat bude :)
A důkaz toho, že tenhle kluk je fakt osudovej? je to právě on, se kterým po letech došlo i na moje poprvé..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Černý Anděl Černý Anděl | Web | 24. dubna 2016 v 18:48 | Reagovat

Proč každý prožije něco, co je takové pohádkové a já se asi nedočkám. :-D Teda jo, jednou jsem zažila fakt kouzelný večer, ale bohužel.. má jinou.

Mně vlastně také nikdo neviděl brečet (když nepočítám moment, kdy jsem byla malá). Když už brečím, tak jenom doma, kde mě nikdo nevidí. Brečím, aniž by o tom někdo věděl a nejsem ve skutečnosti tak silná, jak navenek působím. Je to jenom o tom, zda mě ta osoba zná dobře, aby věděla, kdy se cítím na dně.

Musím říci, že jsi to napsala krásně a těším se na pokračování. A děkuji ti za milý komentář :-)

2 mynakedsoul mynakedsoul | Web | 24. dubna 2016 v 20:07 | Reagovat

Třeba se z jednoho kouzelnýho večera vyklube tvůj osudovej kluk :) přecejenom, naše cesta byla taky dost klikatá, a vlastně do teď neskončila :D
Jinak za komentář neděkuj, píšu je jen pokud opravdu chci něco říct a reagovat, to že jsem ti ho napsala znamená, že se mi tvůj článek líbil a zaujal mně ! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama